Kam s ním?

Velikán Neruda řešil problém kterak se zbavit starého slamníku. Můj problém je podobně bizarní. Budeme se bavit o hovně. O psím hovně a o pytlících na hovna, které jsou na hovno.

Pokud máte psíka a nesnažíte se pomocí něj zaminovávat chodníky města, ve kterém žijete, už jste se s tím pravděpodobně setkali - geniální, patentovaný, recyklovaný a recyklovatelný, v chráněných dílnách vyrobený, cenami ověnčený, prostě nejlepší - pytlík FEDOG. Podle českých radnic a jeho tvůrců se jedná o naprosto revoluční výrobek, který vám umožňuje hygienicky, pohodlně a ekologicky sebrat psí hovno. České pytlíky dobývají svět a zařadily se zřejmě hned vedle takových českých vynálezů jako jsou kontaktní čočky, lodní šroub, nebo semtex. Jejich princip je jednoduchý. V papírovém sáčku, prakticky identickém s tím, do kterého se stále ještě někde strkají rohlíky, se nachází lepenková placka, která má na sobě několik perforovaných čar. Když placku podle těchto čar prohnete, vytvoříte jakousi lopatičku, kterou můžete "snadno" nabrat hovno, aniž byste ho museli brát do ruky a následně ho vhodit do pytlíku, který jde snadno zkompostovat. Zní to vskutku krásně, obzvlášť paničky, kterým je odporné brát psí šajze do své spanilé ručky pomocí igeliťáku, si musí šušňat. Konečně jim nebude smrdutá, teplá, měkká věc téct mezi prsty a se vším se vypořádáme pěkně elegantně! Hurá!

Je asi zřejmé, že máme psa. Takové pěkné bojové vemeno, jehož stolice dokáže být někdy vskutku impozantní. Člověk se až musí zamyslet, jak je vůbec možné, že třicetikilový pes, který denně zkonzumuje misku žrádla, ze sebe dokáže vytlačit větší veledílo, než jeho stokilový pán. Je to záhada, ale je to tak.  Protože nepatřím mezi sapéry českých ulic, kteří nechají své psy klást zákeřné miny kde to je jen možné, musel jsem samozřejmě řešit jak se každodenně s tím půl kilem točeňáku vypořádat.

"Proč musel řešit? Vždyť ty skvělé pytlíky jsou po Praze každých dvacet metrů!" může se zeptat majitel kočky. Inu, není všechno zlato co se třpytí. A kupříkladu dnes, když se mi náš jeliman vykadil před obchodem s drahými víny, hned vedle stojánku s patentovaným pytlíkem na rohlíky a mě došly zelené igeliťáky, které jsem si za účelem sběru nakoupil v Makru, raději jsem majitele obchodu požádal o igeliťák, než abych se pouštěl do hnědého dobrodružství s Fedogem. Ten je totiž podle mého skromného názoru ke sběru hnědých pokladů naprosto nevyhovující.

To máte totiž tak. Hovno našeho psa by se dalo kategorizovat zhruba do tří skupin, každá se svými sběratelskými specifiky:

1. Točeňák - Pejsek papal granulky a tak z něj leze pěkná, tvrdá klobáska, zcela suchá, nemazlavá a taky dlouhá. Geniálně revoluční lopatičkou budete tento válec honit po dlažbě několik minut. Pokud se dílo podaří, lopatička se pod jeho váhou ohne a můžete začít znova. I kdyby vám náklad nespadl a vám se podařilo dopravit ho až k hrdlu pytle, zjistíte, že hrdlo je příliš úzké a hovno není rohlík, abyste ho jemně uchopili za špičku a spustili jako raketu do sila. Ke slovu přijde zručnost nabytá při smažení palačinek a vy budete muset hovno nadhazovat tak, aby se dostalo do té správné zasouvací polohy, při čemž vám nepochybně minimálně jeho část spadne. Jelikož je navíc tvrdé, při penetraci do pytlíku ho s velkou pravděpodobností i roztrhne.

Pokud vás napadne lopatičku použít jako sekáček a dlouhý buřt naporcovat na menší bobky, nebo pokud tuto práci za vás vykonal už svěrač vašeho čtyřnohého kamaráda, lopatička se sice neohne, ale pro změnu budete honit bobky po ulici a vždy, když se vám jeden podaří nabrat, jiný vám spadne dolů.

Nesmíme zapomenout ani na to, že s největší pravděpodobností kromě lopaty v jedné a pytle v druhé ruce, musíte držet ještě vodítko se psem a ten vám tuto zábavnou hru na honěnou ještě zpestří různým cukáním a učiní z ní vskutku adrenalinovou zábavu.

Stejná procedůra s igeliťákem? Nasadíte na ruku, uchopíte hovno, přetáhnete pytel naruby a odhodíte do koše. Díky tuhosti ani nehrozí nepříjemné pocity když vám teplá hmota oblézá prsty.

Fedog vs igeliťák: 0:1

2. Kaše - Pokud svého mazlička krmíte domácí stravou (za což vás chválím), pravděpodobně nebude sázet tuhé brikety jako jeho granuloví kamarádi, ale hmotu v konzistenci od bramborové kaše po měkčí plastelínu. I v tomto případě je použití lopatičky peklem. Na nerovné dlažbě nejde lejno jen tak podseknout, kaše se navíc zoufale snaží uprchnout do bezpečí a tak jí větší než malé množství rozmažete po ulici. V okamžiku kdy se dílo podaří, lopatička se opět ohne a část kaše steče zpět na zem.

Při vykládání smrdutého nákladu vás čeká ještě větší hrozba. Hrdlo sáčku má totiž stejnou šířku jako lopatička, která je v tomto okamžiku ze všech stran omatlaná hovny. Vy samozřejmě musíte navíc držet pytel v ruce a to tak, aby byl pokud možno otevřený. Při tomto manévru hrozí, že se buď netrefíte a hovno se rozmaže z vnější strany pytle, nebo že se pytel rovnou roztrhne. Pravděpodobnost potřísnění vašich běloskoucích ruček je značná.

Zkušení pejskaři kterým došli igeliťáky obvykle v nouzi pytel roztrhnou, lopatu zahodí, hovno seberou jako horkopu bramboru do kapesníku a následně ho zabalí. S igeliťákem celá procedura trvá asi dvě sekundy a kromě, zpočátku pejskařské kariéry, ne zcela příjemného pocitu držení teplého lejna v ruce, nehrozí žádné záludnosti. Celou procedůru zvládám jednou rukou s cigárem a psem na vodítku.

Fedog vs igeliťák: 0:2

3. Diarrhoea (neboli průjem) - Jestliže se váš ňufíček právě vrátil z víkendu u vašich rodičů, babiček a podobné společnosti, je velice pravděpodobné, že díky rozličným pamlskům, kterým byl hojně zásobován prakticky nonstop, bude několik následných dnů fungovat v režimu "okrasné" fontány, případně jako rozmetadlo hnoje. Prostě a jednoduše, po litrech z něj poteče hmota v podobě omáčky z Haré Kršna restaurace (BTW: tam moc rád chodím), nebo rosolovitá látka připomínající nedostatčně rozkvedlané vejce. Zde je papírová lopatička zcela k ničemu a i kdyby se vám nějakým zázrakem podařilo umístit tuto tekutinu do sáčku, během několika chvil vyteče druhou stranou ven. Lopatičku můžete maximálně použít jako malířský štětec a z exkremetů vašeho psa na chodníku vytvořit velkolepý nápis Achtung Minen!

Igelitový sáček v tomto případě sice také není zrovna dokonalý pomocník, nicméně z dostupných alternativ opět vychází zdaleka nejlépe. Z rybníčku můžete vylovit alespoň některé tužší kapříky a když se zadaří, lze dokonce nabrat i část tekutějšího materiálu. Pravděpodobnost potřísnění je na rozdíl od Fedogu minimální.

Fedog vs igeliťák: 0:3

Když si to všechno sesumírujeme, tak výhodou papírových sáčků s lopatičkami by mělo být, že se při jejich použití nemusíte dotýkat psího exkrementu. To je pravda, ale pouze v případě, že tento vynález nebudete používat k jeho sbírání, ale uděláte si ze sáčku například slušivou čepici a lopatičku použijete třeba na hraní pingpongu.

Další předností je, že sáček je ekologicky recyklovatelný a stojí méně něž korunu. Věřte nebo ne, ale "igelitové" ekologické bio sáčky existují rovněž, stojí také méně než korunu a na rozdíl od těch papírových se skutečně dají použít ke sběru hoven. Do stojánku na pytlíky se jich navíc vejde asi 10x tolik než těch papírových, takže by jejich rozvoz nemusel probíhat tak často, čímž by se jistě ušetřilo hodně nafty a tím pádem i přírody a peněz.

Je pravda, že v centru Prahy na mě turisté při sběru hovna po psu, který je v jejich zemi zakázaný, pohlížejí často jako na zjevení. Mládeži, která má nejapné poznámky obvykle stačí jeden pohled, který naznačuje, že plný pytlík se snadno může ocitnout na balistické křivce směrem k nim a teplé hovno dokáže přes igeliťák v zimě pěkně zahřát prokřehlé ruce.

Pejskaři co znám většinou nosí igeliťáky stejně jako já a v nouzi si je raději vzájemně půjčují, než by zápasili s papírákem. Idea papíráků je sice pěkná, to že se vyrábějí v chráněných dílnách je rozhodně chvályhodné, ale mám pocit, že vynálezce psa asi nemá. A jisté pochybnosti mám i o ekonomičnosti celého tohohle kšeftu pro města. Podle mě je ten pytlík prostě na hovno.