Kdož sú čeští bojovníci?

8. května jsem z okna vyvěsil českou vlajku. Ne proto, že jsme vyhráli hokej, ale na oslavu Dne vítězství. Chci vzdát hold těm, kteří bojovali a položili životy za naší svobodu. Soudě podle postoje velké části naší společnosti jsem exot. Češi přece nic nevyhráli, nikdy nikde nebojovali a všechno tak nějak přečkali ve sklepě, než se to přehnalo. Opravdu?

Nevím, kde se v nás vzala ta poraženecká nálada, a co u některých jedinců způsobilo téměř absolutní absenci národní hrdosti a neúctu k naší vlastní minulosti. Možná to bude neznalostí, díky zoufale špatné výuce naší moderní historie na školách za komunismu i dnes. Možná to bude absencí jakýchkoli důvěryhodných morálních autorit, vzorů a osobností v našem veřejném životě. Vypadá to, jako bychom se za vlastní minulost styděli. Státní symboly nám nic neříkají a státní svátky jsou pro velkou část národa prostě jen dnem volna. Po čtyřicetiletém vyplachování mozků komunistickou propagandou se snad ani není čemu divit, ale nastal čas, aby se to konečně změnilo. Nemáme se totiž za co stydět a pokud nemají národní hrdost naši představitelé, budeme si jí muset najít sami.

Národ Švejků

Klasickou říkankou všech našich sebemrskačů je ohraná písnička o tom jaký jsme národ Švejků, kterak byl Žižka zlý lapka a husité jen jakási drancující banda, na Bílé Hoře jsme ani nedokázali bojovat, před druhou světovou jsme se radši vzdali a v šedesátým osmým nám naše armáda byla k ničemu. Z toho tihle protiváleční antinárodní filosofové vyvozují, že bychom vlastně ani armádu neměli mít, protože nám je k ničemu. Vždyť nám přece nic nehrozí! Okolo máme samé spojence z NATO a ty by nám pomohli!

Pokud je to s námi takhle špatné, pravděpodobně bychom se měli okamžitě podrobit prvnímu zájemci o naše území a nechat se dobrovolně nahnat do koncentráků, protože národ, který si takto cení sám sebe, si snad ani nic jiného nezaslouží.

Nevím, kde se bere v těchto bláznech tolik neuvěřitelné zbabělosti a neskutečné blbosti. Máme kolem sebe samé spojence, kteří by nám pomohli? A proč by to dělali, když my bychom nebyli ochotní ani schopní pomoci sami sobě, natož jim? Podstatou spojenectví totiž je, že si spojenci pomáhají navzájem. Opravdu bych chtěl vidět, co by třeba maníci z Humanistické strany dělali, kdyby někdo napadl třeba Slovensko, nebo Polsko. Už je vidím, jak by nadšeně rukovali aby pomohli naším bratrům a spojencům a stejně tak vidím to nadšení slovenských vojáků, když by měli nasazovat krky, aby zachránilo prdel humanistovi Tamášovi, který je ochoten podporovat jejich snahy vyjednáváním.

Národ osobností

Koneckonců, chtěl bych také vidět naše vládní a parlamentní klauny, jak by se dokázali s nějakým ohrožením vlasti vypořádat, když by začalo jít do tuhého, a nešlo jen o to co nejvíc si nakrást. Za první republiky nám vládli lidé, kteří byli ochotni položit za vlast život. Masaryk v šedesáti osmi letech jezdil po Rusku a organizoval legie, zatímco jeho syn, budoucí ministr zahraničí Jan, bojoval na opačné straně a byl vyznamenán za statečnost. Rašín a Kramář organizovali domácí odboj, za což dostali trest smrti a jen o vlásek mu unikli. Štefánik bojoval na frontě jako pilot. Jan Syrový, předválečný ministr obrany, byl válečný hrdina a legionář. Mám pocit, že dnešní eskamotéři, kteří naskočili z gymplu rovnou do vlády a bojovat dokážou leda tak o koryta, by si nechali stříknout pod kůži petrolej a zalezli někam do sklepa.

Pevně věřím, že křik všelijakých aktivistů, pseudohumanistů a dalších pomatenců, představuje jen malý zlomek našeho národa, který je jen slyšet víc, než by si zasloužil, protože mlčící většina tak nějak neví, co má dělat. Nic totiž není tak daleko pravdě, jako jejich teorie o naší minulosti. Nebýt hrdinů, kteří byli ochotní vzít zbraň a bojovat za naší zemi, žádná Česká republika by dnes neexistovala a oni nemohli svobodně vykřikovat svoje nesmysly.

Národ hrdinů

Většina z nás má jen mlhavou představu o tom, jak vlastně naše země vznikla. Zřejmě tak nějak sama od sebe. Ve skutečnosti za její vznik vděčíme téměř stotisícovce legionářů (!), kteří zformovali v Rusku, Francii a Itálii pod vedením Masaryka a Štefánika základ naší budoucí armády a bojovali proti Rakousku-Uhersku. Bojovali i přesto, že v případě zajetí měli jistotu, že budou oběšeni za vlastizradu a nutno říct, že bojovali velice dobře. Třeba v bitvě u Zborova dokázali porazit mnohonásobnou přesilu. Pět tisíc legionářů ve válce padlo, ale i díky jejich boji mohlo být po válce vyhlášeno samostatné Československo. I po té ale legionáři svedli boje o území s Poláky na Těšínsku a s Maďary na Slovensku, ve kterých vždy zvítězili.

Před 2.sv.válkou jsme měli jednu z nejlepších armád na světě. Při výstavbě opevnění proti Německu se zvedla obrovská vlna národní soudržnosti a obranný val proti agresivním sousedům vznikl v rekordním čase. Při mobilizaci Češi neváhali a byli odhodlaní bránit svou zemi za každou cenu. Následnou zradu nesli velice těžce. Byly i případy, kdy vojáci odmítli opustit opevnění a raději spáchali sebevraždu, jako třeba Arnošt Hrad, ale takových jako on byly desítky.

Bylo by ovšem chybou myslet si, že jsme nebojovali. Při mobilizaci v roce 1938 a 1939 se na našich hranicích bojovalo s německými záškodníky, ale také s Poláky a maďary a tehdy padly desítky vojáků, četníků a civilistů. Doporučuji třeba film Ukradená hranice na toto téma.

Ani tato potupa ale nedokázala mnohé zlomit a prchli do zahraničí, aby tam mohli bojovat proti Hitlerovi, přestože jim v případě pádu do zajetí hrozila jistá smrt. Na východní i západní frontě a v Africe bojovalo více než čtyřicet tisíc Čechů. Ani ti, co zůstali doma ovšem nesložili ruce do klína. V odboji působili desetitisíce lidí i přesto, že v případě dopadení hrozila smrt nejen jim, ale celým rodinám.

Pražské povstání na konci války taky nebyla jen tak nějaká bezvýznamná dětská hra. Proti čtyřiceti tisícům Němců stálo třicet tisíc bojovníků, kterým pomáhalo sto tisíc civilistů. Při povstání, které začalo bojem o rozhlas, jež naplánovali a zahájili pražští policisté a boxeři (!) položilo život více než šest tisíc pražanů.

Celkem ve válce přišlo o život 25 tisíc vojáků, 63 tisíc civilistů a téměř tři sta tisíc obětí holokaustu. To dělá cca 24 obětí na tisíc obyvatel, což je téměř dvojnásobek oproti takové Francii, která rozhodně netrpí nedostatkem sebevědomí jako my. Tohle opravdu není historie zbabělého národa, který se nedokáže a nechce bránit a každý, kdo vykládá dějiny jinak a zesměšňuje tyto oběti, si zaslouží naplivat do obličeje a pár facek.

Seznam padlých v památníku na Dukle

Národ s ohlým hřbetem

Následných čtyřicet let, ve kterých nás, stejně jako mnohé další země, semlela velmocenská hra, se na nás nepodepsalo zrovna hezky, ale jen těžko jsme s tím mohli sami, v době, kdy hrozilo vypuknutí jaderné války, něco dělat. Je ovšem důležité vzpomenout si na slavnou větu Járy Cimrmana: Přelez, přeskoč... můžeš i podlézt, ale pak se zase narovnej. Je čas, abychom se narovnali.

K tomu potřebujeme být silní, sebevědomí a rovnocenní partneři spojenců a neobejde se to ani bez armády. Pokud ji nikdy nebudeme muset využít, bude to jedině dobře, ale jak praví staré latinské přísloví - Si vis pacem, para bellum - Chceš-li mír, připravuj válku. Humanistické ideály jsou sice krásné, ale asi stejně reálné, jako naděje, že jitrnice porostou na stromech. Můj oblíbený citát z knihy Píseň ledu a ohně totiž zase říká toto: Byl to takový mírumilovný národ. Všichni se shodli na tom, že jsou z nich nejlepší otroci.

Vojáci nemůžou za to, že se na ministerstvu krade a my bychom se neměli rozhodovat o budoucnosti naší armády na základě toho, jestli nějaký zloděj nakoupil letadla za dvojnásobnou cenu. Ty letadla ani jejich piloti za to nemůžou. Naopak, v Afghánistánu a Iráku dokazují, že svojí práci dokážou dělat velmi dobře, a i když si o těchto válkách můžete myslet co chcete, nejsou to vojáci, kteří rozhodují o tom kde budou nasazení.

Vzdejme proto hrdinům, kteří byli ochotní položit život za naši vlast a tím i za nás, hold a snažme se nebýt zbabělci, za které by se naši pradědové a dědové museli stydět. Zároveň bychom si měli uvědomit, že náš stát není samozřejmost, že desetitisíce lidí za samotnou možnost jeho existence položilo život a že i my, pokud chceme, aby dál existoval (a já pevně věřím, že většina z nás to skutečně chce), musíme být připraveni v případě nebezpečí udělat to samé, respektive ještě lépe, donutit každého bastarda, co by na nás něco zkoušel, donutit položit život jeho. K tomu potřebujeme silnou armádu. A těm malověrným, kteří mají pocit, že takový trpaslík jako my nemá šanci, bych rád připomněl legendu o Davidovi a Goliáši, nebo ještě lépe aby se podívali na to co dokázal malinkatý Izrael a koneckonců i to, jak odhodlaní jsou naši současní nepřátelé v Afghánistánu. Když nic jiného, houževnatost a odhodlání jim nelze upřít.

Na závěr ještě citát, který mi připomněl jeden kamarád a shrnuje vše co jsem chtěl napsat velice výstižně:

"Svoboda je to nejcennější a příslušník národa, jehož vlast je napadena, je povinnen ji bránit všemi dostupnými prostředky, i kdyby to měla být pouhá cihla. Pokud tak neučiní, stane se pouhým otrokem, o jehož mrzkém životě rozhoduje někdo jiný."

Tomáš G. Masaryk.

PS: Pokud někdo dočetl až sem a nabyl dojmu, že jsem patetický nacionalistický exot, je mi to opravdu srdečně jedno.